Z ONOHO SVĚTA XXVIII.
pro 28. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2016
Z ONOHO SVĚTA XXVII.
pro 27. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXVI.
pro 26. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXV.
pro 25. číslo měsíčníku Reportér v září 2016
Z ONOHO SVĚTA XXIV.
pro 24. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXIII.
pro 23. číslo měsíčníku Reportér v červenci 2016
Z ONOHO SVĚTA XXII.
pro 22. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXI.
pro 21. číslo měsíčníku Reportér v kvěnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XX.
pro 20. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XIX.
pro 19. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XVIII.
pro 18. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2016
Z ONOHO SVĚTA XVII.
pro 17. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2016
Z ONOHO SVĚTA XVI.
pro 16. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2015
Z ONOHO SVĚTA XV.
pro 15. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2015
Z ONOHO SVĚTA XIV.
pro 14. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2015
Z ONOHO SVĚTA XIII.
pro 13. číslo měsíčníku Reportér v září 2015
Z ONOHO SVĚTA XII.
pro 12. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2015
Z ONOHO SVĚTA XI.
pro 11. číslo měsíčníku Reportér v červeci 2015
Z ONOHO SVĚTA X.
pro 10. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2015
Z ONOHO SVĚTA IX.
pro 9. číslo měsíčníku Reportér v květnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VIII.
pro 8. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VII.
pro 7. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VI.
pro 6. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2015
Z ONOHO SVĚTA V.
pro 5. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2015
Z ONOHO SVĚTA IV.
pro 4. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2014
Z ONOHO SVĚTA III.
pro 3. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2014
Z ONOHO SVĚTA II.
pro 2. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2014
Z ONOHO SVĚTA I.
pro 1. číslo měsíčníku Reportér v září 2014

Z ONOHO SVĚTA III.

pro 3. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2014

Zářijová noc byla v roce 1954 lednově studená a ocel tanku T 34 přímo mrazila. Válečného zpravodaje časopisu Československý voják netrkla ochota, s níž velitel stroje vyhověl prosbě o přenechání posedu ve věži a zmizel v útrobách vyhřátých motorem. Poručík Kohout (26) brzy seznal, že si s vyhlídkou objednal i těžkou rýmu, ale couvnout nemohl, nechtěl-li uškodit pěstěné pověsti básníka, jenž za slova ručí skutky.

Den předtím, pod pozorovatelnou vztyčenou pro ministra obrany Čepičku a sovětské poradce, zastavila naše armáda před Přibyslaví zákeřný vpád Američanů. Teď měla do tří dnů vyčistit od nich republiku až k hranici Tábora míru, přesněji k vojenskému újezdu Doupov u Karlových Var, kde cvičení končilo. Tankovou divizi Hrdiny SSSR Tesaříka čekaly tři noci beze spánku, ale vojáky těšilo, že nezažili atomové granáty Amíků jako sousedi ze severu, kteří se museli za pochodu dezinfikovat.

Poručíka mrznoucího v letní uniformě zachránil rádiový rozkaz veliteli Téčka vysadit ho v bodu, kde bude čekat štábní gazík. Za hodinu rozmrzal ve stanu, v němž agregáty ozařovaly poradu politruků divize a záložáků-novinářů. Plukovník Prchlík kriticky zhodnotil dopad agitace na mužstvo a vyvěsil tajnou mapu. Přítomní zvěděli, že je čeká politická práce v nepřátelském zázemí, jímž se v čele bratrských armád „jako“ probijeme k Rýnu a „jako“ vybojujeme předmostí pro útok k Atlantiku.

Wikipedie dokládá, že o čtrnáct let později Václav Prchlík, už generálplukovník, zabránil puči na záchranu místodržitele Kremlu, prezidenta Novotného, a žádal stažení sovětských vojsk z naší země, když vytušil, že se opět pod rouškou cvičení chystají potlačit sílící demokratizaci. Stejně jako kapitán Kohout (40) byl po srpnu 1968 ponížen na vojína, ale navíc odsouzen k rokům vězení.

Červeně značené kleště, jejichž druhé rameno tvořily sovětské divize z NDR, mně nesešly z mysli. Nepochybuji, že mapy s vyznačením protisměru měli i Američani, ale průkazně neexistoval plán jejich prvního úderu. Objevily se naopak důkazy, že to byl Čepička, jehož sám Stalin takovým úkolem obmyslel. Nebýt vožďovy smrti a Chruščovova odhalení činícího z legendy  zločince, mohli jsme se stát součástí těch kleští, jejichž sevření mělo rozdrtit evropskou demokracii. Hvězdy nám za pokání udělily dvacet let zvrácené normalizace, ale světu naštěstí skvělé politiky Západu. Ti předvedli kremelským jestřábům sílu, která je donutila další útočné šipky vymazat. Výsledkem byl pád železné opony a návrat svobody i demokracie k nám.

 

Zažil jsem, jak přes noc zničila demokracii i svobodu německá okupace v březnu 1939. V domnění, že urychluji jejích vzkříšení, jsem se podílel na tom, jak je znovuzrozené, ale ještě slabé v únoru 1948 „na přání pracujícího lidu“ vystřídala totalita. V naději, že i s mou pomocí znovu ožijí v procesu obrody, jsem byl s nimi poražen, když je v srpnu 1968 umrtvila okupace sovětská. Naše mocná armáda na rozkaz politiků v každé osudové krizí jen statovala. Vyučila generace mužů stavět úhledné komínky z dek, buzerovat podřízené, a

Asi i proto teď v svobodné a demokratické zemi kleslo povolání „voják“ málem na úroveň příživníků. Jásot vítal zrušení povinné služby a potlesk každé snížení stavů mužstva i výzbroje. Pro mnoho občanů se stalo NATO nebezpečím, jež nutno odstranit, aby neprovokovalo nečleny, a nadto luxusem, na jaký je škoda peněz. Evropa se zdála být všemi chráněným parkem, který nemusí utrácet za hlídače. Studená válka ve vzpomínkách zteplala a Rusko se jevilo být kumpánem, s nímž si lze vyprávět veselé příhody z vojny.

Stačilo pár měsíců a všecko je jinak. Záruky poválečných hranic vzaly z vůle ruského prezidenta za své jako v třicátých letech z moci německého vůdce samostatnost Československa. Nejde o laciné srovnání Putina s Hitlerem, ale o výstražnou podobnost, jak oba za agresi došli ve svých zemích masového zbožnění. V obavě, aby nepominulo, lze snadno ztratit sebekontrolu a cit pro možné. Což je třaskavá směs, schopná kdykoli bouchnout.

 

Nejmocnější civilizace zahynuly na svou přešlechtěnost. Vysoká životní úroveň často rozmazlí většinu obyvatel a otupí v nich pud sebezáchovy. Prvním příznakem v Čechách byla kampaň za odmítnutí amerického radaru. Nákaza pacifismem, který vždy vedl k válce, pokračuje odporem proti přítomnosti „cizích“ vojáků vůbec. Placení i naivní agitátoři zlehčují nebezpečí nových okupací, přestože šipky na tajných mapách čerstvě navedly vojáčky podobné mně (26) už ne „jako“, ale skutečně zrušit zaručenou státní hranici na Krymu a pronikat bojem dál do Ukrajiny. 

Chystané zvýšení stavu české armády o pár tisíc mužů, které má navíc trvat roky, je proto jen signální raketou, která nikoho neochrání. Záložní důstojník Kohout (86) má za nezbytné zavést krátkodobou povinnou službu zvýhodněnou minimálním platem, která by mladé muže i ženy po vzoru Švýcarů a Izraelců naučila ovládat zbraně či úkoly týlu, bez něhož jsou bojující ztraceni, a s nabytou silou hlavně – nevzdávat se!

Že nejde o místní krizi, kdy ještě platí leccos z norem, předvádí vražedné tažení Islámského státu, ten nevnímá hranice vůbec, neboť se cítí být příštím vládcem planety. Řeznické porážky nevinných v přímém přenosu slibují nové barbarství a je tu zas jediný prostředek, jak zlo zničit: spojená vojenská síla svobodymilovných národů, jež porazila zločinnou osu Berlín-Řím-Tokio a vítězně rozhodla studenou válku se Sovětským svazem. Češi inspirovaní tradicí legií v Rusku, letců v Anglii, výsadkářů, kteří v okupované Praze odstranili Hitlerova kata Heydricha, i dnešních skvělých bojovníků v Afganistanu mají na to, aby chtěli stát v první linii, kdyby zaznělo Aux arms, citoyens! – Do zbraně občané! Je to nejjistější pojistka, že nezazní.

Go back