Z ONOHO SVĚTA XXVIII.
pro 28. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2016
Z ONOHO SVĚTA XXVII.
pro 27. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXVI.
pro 26. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXV.
pro 25. číslo měsíčníku Reportér v září 2016
Z ONOHO SVĚTA XXIV.
pro 24. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXIII.
pro 23. číslo měsíčníku Reportér v červenci 2016
Z ONOHO SVĚTA XXII.
pro 22. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXI.
pro 21. číslo měsíčníku Reportér v kvěnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XX.
pro 20. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XIX.
pro 19. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XVIII.
pro 18. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2016
Z ONOHO SVĚTA XVII.
pro 17. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2016
Z ONOHO SVĚTA XVI.
pro 16. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2015
Z ONOHO SVĚTA XV.
pro 15. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2015
Z ONOHO SVĚTA XIV.
pro 14. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2015
Z ONOHO SVĚTA XIII.
pro 13. číslo měsíčníku Reportér v září 2015
Z ONOHO SVĚTA XII.
pro 12. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2015
Z ONOHO SVĚTA XI.
pro 11. číslo měsíčníku Reportér v červeci 2015
Z ONOHO SVĚTA X.
pro 10. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2015
Z ONOHO SVĚTA IX.
pro 9. číslo měsíčníku Reportér v květnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VIII.
pro 8. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VII.
pro 7. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VI.
pro 6. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2015
Z ONOHO SVĚTA V.
pro 5. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2015
Z ONOHO SVĚTA IV.
pro 4. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2014
Z ONOHO SVĚTA III.
pro 3. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2014
Z ONOHO SVĚTA II.
pro 2. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2014
Z ONOHO SVĚTA I.
pro 1. číslo měsíčníku Reportér v září 2014

Z ONOHO SVĚTA VII.

pro 7. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2015

Čtenáři, pozor! Autor chce šetřit Tvůj čas shrnutím, co tu stojí psáno, abys zvážil, zda stojí i za to být čteno. Dnešní témata: Jak přesně poznat, že v člověku propuklo stáří. Co je pokolení a co je generace. Čím se může vážená osobnost změnit v šaška či patrona vrahů. Je neomezená svoboda bezmezná? Filosofie veřejného plivání. A návod, kterak i kmet doběhne odjíždějící tramvaj.

 

 

Žít v slušném stavu vysoký věk přináší radost i starost. Tak třeba už dvacet let smím jezdit tramvají zdarma a stále se mi daří dobíhat ji. Zato si dlouhé žití žádá svatou trpělivost. Děti a o to víc děti dětí soudí včerejšky, jež nezažily, očima dneška a přou se s předkem, který z vlastního prožitku ví, proč se co muselo stát, jak se stalo, a ne, jak by se jim líbilo. Chápe, že oni myslí normálně. Ale štve ho, že nechápou jeho. 

Stáří začíná, když člověka při sporu poprvé napadne, že jeho potomci jsou pitomci. Pokud se nezarazí, začne ztrácet soudnost, neboť zapomněl, že ta se v něm zrodila, když prvně nesouhlasil s někým starším, kdo mu vnucoval svou zkušenost. Generační předěl je tam, kde se osobně prožité mění v informaci z druhé ruky, které se věřit může i nemusí. Známými příklady jsou letecké zničení Drážďan, atomový hřib nad Hirošimou či vyhnání Němců od nás. Současníci jásali, že nálet i bomba zkrátily válku a z vlasti zmizeli nepřátelé. Když to jako barbarství odsuzují následníci zušlechtění půlstoletím míru, cítí předchůdci, že jejich pravdě stářím vypadly zuby.

Tak je to i v kumštu. Kdo mu propadl jako divák a pak i tvůrce, začne hlásat, že nástupci ztratili talent a vkus. Verše se nerýmují, hudba je bez melodie, balet připomíná zápas ve volném stylu, dramatický příběh nahradily  teze, sochy a obrazy byly z galerií vypuzeny instalacemi a performancemi, které často neobjasní autor sám. Jako by se vytratila uměna zářící z Picassových abstrakcí proto, že uměl nakreslit koně. 

Víra, že za mlada bývala i tráva zelenější, vede v hrozivé krajnosti až ke srazům veteránů z divizí SS, připíjejících na zlaté časy plynových komor, a k májovým radovánkám českých komunistů, kteří dechovkou plaší vzpomínky na šibenice.

.  

 

      x x x 

 

 

V rodině mají pokolení jasné pořadí dle rodokmenu, nástupnictví je určeno daty narození, v životě se nejčastěji potkávají děd, otec, syn a vnuk. Národ rozlišuje generace podle událostí, které jej poznamenaly. V moderní české historii vede ta, jež počátkem dvacátého století vybojovala vlastní stát, sledována tou, která jej v roce 1938 po mnichovského diktátu nesměla bránit, což ochromilo i její dorost. Ten po válce uvěřil v lákavý přelud komunismu, proti němuž pak v roce 1968 sám vystoupil. Jeho děti byly za rodiče ztrestány dvaceti lety zvrácené normalizace, jíž v roce 1989 dík přízni hvězd odzvonily klíči. Žijí tu tedy nejstarší Češi s kojenci čtvrté generace. 

Generace neznamená jen souhrn lidí spjatých dobou, ale i stupněm její civilizace ve vývoji lidstva. Svědčí o tom třeba rozdíl v schopnosti ovládat moderní komunikace, kdy i mudrce s encyklopedickým vzděláním předčí v znalosti počítačů školák. To je názorný důkaz, že potomci nejsou konkurenti, ale podobní pokračovatelé, jakými bývali dnešní senioři ve vztahu k předkům. 

V osmdesátých letech minulého století, kdy se masy mladých Němců bouřily proti energii z jádra a rozmístění amerických raket v Německu, které podle nich zbytečně ohrožovaly rakety čerstvě instalované v Československu mírumilovnými Sověty, se málokterý pedagog odvážil kritizovat slepý zápal, nechtěl-li být odepsán jako reakčník. I vznešený Heinrich Boell se nechal před kamerami odnést jako „mrtvý“ od atomového milíře v Gorlebenu, i osvícený futurolog Robert Jungk se dral do čela průvodů ve víře, že tím omládne. Vypadali směšně... A zbožněný Sartre navštívil hlavy teroristické skupiny Rote-Armee-Fraktion v německém vězení, čímž je povýšil na mučedníky matoucí i jeho vinou další blouznivé idealisty, kteří se pak jako oni stávali vrahy.    

 

 

x x x  

 

 

Jsou však i pře všegenerační, v nichž se podle povahy či stupně poznání mohou mladí projevit jako konzervativci a staří naopak neortodoxně. 

Oběti masakru pařížských karikaturistů ještě nebyly pohřbeny, když se u nás rozhořel spor. Teolog Tomáš Halík vrahy příkře odsoudil, ale připojil úvahu, zda patří k evropské kultuře nebrat si servítky vůbec na nic. Obvykle je to mládež, kdo k pohoršení odrostlých kašle na vše, co se považuje za tabu. Tentokrát byli tabu-borci sedmdesátníci, kteří to zaplatili životem. Krutá poprava nad kreslícími stoly zasáhla mnoho lidí tak, že jim Halíkovo Ale přišlo odporné, a virtuálně ho ukamenovali odsudky. Předmětem sváru bylo, je-li svoboda, jež je podstatou demokracie, skutečnou svobodou, když není absolutní, jelikož ji omezují jakékoli ohledy.

Za názorný příklad poslouží plivátko. Tu nádobku na sliny v prostém plechovém i náročném keramickém provedení, vídali dosud živí senioři jako děti na ulicích, úřadech i schodištích domů. Jinde alespoň hlásaly tabulky, že PLIVÁNÍ ZAKÁZÁNO! Přestože nebylo postihováno, neboť jen sloužilo potřebným, ve společnosti se postupně prosadilo, že odporuje tříbícímu se vkusu a je nevhodné. Už dávno plive jen ten, kdo nezbytně musí, anebo – chce provokovat. Ostatně provokací byl i tento nevkusný příměr!

Provokace je totiž smysl i zbraň zejména umění, neboť umí vyvolat emoce a názory, když jako reflektor nasvítí problémy i hrozby, které většina lidí ve všedním shonu nevnímá. To je důvod, proč totalitní moci nutí umělce, aby opěvovali skutečné i smyšlené krásy, zatímco autory „zvrhlých“ děl zakazuje, zavírá nebo dokonce zabíjí. I karikatura je nedílná součást kultury a tudíž pod ochranou celé společnosti. Svobodný je však i názor na její vkus, pokud se jenom sama utvrzuje, že je opravdu svobodná, ať to stojí co stojí. I já jsem Charlie. Ale současně Halík. 

Slíbený návod, jak ve vysokém věku dohonit tramvaj funguje hlavně zpředu: žádný řidič si netroufne odjet, když po kolejích spěchá seč může kmet, v jehož očích dosud plane mladistvá kuráž.

Go back