Z ONOHO SVĚTA XXVIII.
pro 28. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2016
Z ONOHO SVĚTA XXVII.
pro 27. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXVI.
pro 26. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXV.
pro 25. číslo měsíčníku Reportér v září 2016
Z ONOHO SVĚTA XXIV.
pro 24. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXIII.
pro 23. číslo měsíčníku Reportér v červenci 2016
Z ONOHO SVĚTA XXII.
pro 22. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XXI.
pro 21. číslo měsíčníku Reportér v kvěnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XX.
pro 20. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XIX.
pro 19. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2016
Z ONOHO SVĚTA XVIII.
pro 18. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2016
Z ONOHO SVĚTA XVII.
pro 17. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2016
Z ONOHO SVĚTA XVI.
pro 16. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2015
Z ONOHO SVĚTA XV.
pro 15. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2015
Z ONOHO SVĚTA XIV.
pro 14. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2015
Z ONOHO SVĚTA XIII.
pro 13. číslo měsíčníku Reportér v září 2015
Z ONOHO SVĚTA XII.
pro 12. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2015
Z ONOHO SVĚTA XI.
pro 11. číslo měsíčníku Reportér v červeci 2015
Z ONOHO SVĚTA X.
pro 10. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2015
Z ONOHO SVĚTA IX.
pro 9. číslo měsíčníku Reportér v květnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VIII.
pro 8. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VII.
pro 7. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2015
Z ONOHO SVĚTA VI.
pro 6. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2015
Z ONOHO SVĚTA V.
pro 5. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2015
Z ONOHO SVĚTA IV.
pro 4. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2014
Z ONOHO SVĚTA III.
pro 3. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2014
Z ONOHO SVĚTA II.
pro 2. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2014
Z ONOHO SVĚTA I.
pro 1. číslo měsíčníku Reportér v září 2014

Z ONOHO SVĚTA XV.

pro 15. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2015

Pradědové vnímali Rusko jako ´dubisko´ dávající naději ujařmeným Slovanům. Dědové v armádě monarchie je poznali jako zaostalé samoděržaví, ti v legiích jako pařeniště bolševismu. Pro mě bylo osvoboditelem od Němců, pro moje děti okupantem. Pro vnuky je otázkou, na niž hledají odpověď. Slovanům svobodným a Evropě vůbec se dnes jeví být hlavním garantem nadějí Německo. To jsou paradoxy!

                           
Osobní zážitek – když má takovou dynamiku jako události, s nimiž jsou spojeny 9. květen 1945 a 21. srpen 1968 – budí trvalou lásku či nenávist k silám, které jej vyvolaly. Sovětské tanky, jež zachránily Prahu před zničením Němci, byly pro mnoho současníků nejpádnější důvod, proč vstoupit do strany užívající stejný symbol – rudou hvězdu. Tanky téhož typu, které Československu na vrcholu snah o politickou emancipaci vnutily dvacet let poststalinismu, vryly do duší Čechů, pokud nepatřili k vládcům, trvající nelásku a nedůvěru ke všemu, co ruské je.                       

    Od dávnověku měly Země koruny české za své úhlavní nepřátele Němce. To se změnilo v půli minulého století, když Rusko přestrojené za Sovětský svaz vyměnilo roli ochránce Slovanstva za part poručníka, který prohlásil všechny ´chráněnce´ v Evropě za nesvéprávné na věčné časy, aniž na to měl. Připomínal učitele základky, který si násilím přivlastnil právo učit a známkovat vysokoškoláky.

    Vítězní spojenci nezopakovali v roce 1945 chybu z roku 1918, kdy v slepé pomstě uložili Němcům těžko splnitelné a tím potupnější reparace; už za patnáct let vynesl pocit křivdy k moci Hitlera. Po roce 1945 se poučení západní vítězové rozhodli zmírnit frustraci Němců tím, že jim umožnili návrat k normálnímu životu, když pomoc při obnově spojili se školou demokracie. Pokud se některá z evropských demokracií blíží ideálu, k němuž budou vždy chybět ideální občané, je to německá.


                        x x x

 
Nešťastné Rusko, jehož obrovitost se mu stala přítěží, neprošlo tím, co jeho velký autor Maxim Gorkij nazval „moje univerzity“: procesem praktické výuky občanství, jakou pro Evropu po úvodní lekci Angličana Cromwella zahájily americká i francouzská revoluce a na současnou úroveň pozvedly demokratické režimy současnosti – k naší pýše už i český! Rusku se po pádu totality naskytla šance podobného vývoje, k němuž jej už před dvěma stoletími směrovali jeho velcí duchové, jenže záhy ji zmařila moderní verze samoděržaví.

    Stalin nebyl menší masový vrah než Hitler. Chybějící německou techniku, schopnou proměnit za pár hodin celý vlak lidského nákladu v popel, nahrazovala vožďovi sice pomalejší, ale stejně výkonná ruční práce vraždících komand, jak ji ve filmu Katyň otřesně zobrazil Andrej Vajda. Ve čtvrté generaci Němců straší Hitler jen v hlavách pomatenců. Už samotné hajlování je trestný čin. V Moskvě jsem spatřil Stalinův hrob zasypaný stovkami růží. Vožď vstává z mrtvých namísto Krista a jeho statečné kritiky odstřelují nájemní zabijáci.

    Co Čechům přiblížilo Německo tak, že i lidé mého věku, kteří měli důvod je nenávidět, mu mohou závidět, je právě ta fungující demokracie. A že se tam mohla vžít za mého života, ačkoli když mi bylo sedmnáct celý svět Němci opovrhoval, je skvělé poselství i pro Rusy. Mohou toho dosáhnout také, pokud si vypěstují osvícenou opozici a svedou ji i zvolit. Bude to ovšem zas potřebovat i na Západě politiky formátu Reagana, Thatcherové a dosud žijícího Helmuta Schmidta, kteří neustoupí ruskému sklonu k násilí a pomohou v Rusech probudit humanismus jejich velkých myslitelů.
                               
                        x x x

Češi jsou otužilý národ. Zocelení dějinami, v nichž Evropě střídavě vládli i posluhovali, zahájili čeští kazatelé reformu církve, zavedli čeští učenci moderní školství a čeští panovníci položili základy k sjednocení kontinentu. Obroušení kulturami všech Evropanů, kteří mířili odněkud někam přes ´křižovatku u Prašné brány´, vytvořili čeští umělci s mimořádnou fantazií svérázná díla světového významu. Obdaření zručností, která sestrojila ruchadlo a hromosvod, postavili  potomci českých řemeslníků Temelín. 

    Němci byli Čechům tisíc let hlavními partnery i protivníky. Představovali realitu, které se nedalo vyhnout, a proto bylo nutné se s ní měřit, utkávat, ale i spojovat, a právě dobrá období znamenala pro obě strany vždy vývojový skok. Rusko zůstalo snem, jenž inspiroval obrozence k úspěšnému odvrácení germanizace, ale české civilizaci nemohlo nic dát, neboť zachráněný jazyk zahájil boj za občanské svobody  – v Rusku neznámé.

    Znovu si získalo srdce i mysli mnoha Čechů, když jako jádro Sovětského svazu vyslalo po první válce poselství sociální revoluce namířené proti kapitalismu, jenž tehdy brutálně vládl světu. Její dítě, Komunistická strana Československa, svým zastoupením v parlamentu a tím, že s ní sympatizovala velká část zejména umělecké inteligence, budila dojem radikální, ale jinak normální strany, hlavně ve srovnání s partají sudetských Němců. Když ta se stala příčinou zániku Československé republiky, KSČ se však nepřipojila k odboji, ale tolerovala fašistické okupanty celé dva roky, dokud platila sovětsko-německá smlouva o neútočení, umožňující přepadení Polska a dělbu kořisti mezi dva lovce. 

    To nestačilo Čechy varovat, když se komunisté pak do odboje zapojili s mimořádným úsilím, a poválečná euforie tu varovnou ukázku závislosti na Moskvě smazala, takže mladí členové strany začali povahu režimu odhalovat, až když podezření potvrdil Chruščov. Tehdy začalo jejich občanské pokání, které vyvrcholilo v roce 1968. Noční přepad v srpnu byl už jen vykřičník za poznáním, že nám Rusko nabízí pouze odtržení od staletých tradic a hodnot vyzrálých v západní Evropě.

    Suma sumárum: Česká republika patří logicky k souhvězdí zvanému Evropská unie. Na cestu vesmírem života jí při tom dál září stálice Gogol, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov, Sacharov a další a další, bez nichž by Evropa nebyla Evropou!

Go back