VZKAZ NA ONEN SVĚT

Že na počátku všeho bylo Slovo, stojí už v Bibli.
A to Slovo uložilo všem dalším slovům, co jich bude,
ať předjímají, zjevují i soudí činy smrtelníků…
        …

        Tak pravil Archimédes: - Dejte mi
        jen pevný bod a pohnu Zemí!
        Tak zvolal Mistr Jan své - Neodvolám!
        Tak stvrdil Masaryk, že - Pravda vítězí!
        Tak Ty jsi napsal dva tisíce slov
        a neodvolav ani jedno z nich
        i bez pevného bodu pohnul vlastí,
        že v ní zas jednou zvítězila pravda,
        alespoň na pár let…
            …

- To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě! Na ty Seifertovy verše
ke skonu Masaryka jsem si vzpomněl,
i když nám zesnul Havel, a teď zas.
Jenomže letos třináctého června,
když jsem v pět ráno vyjel ze Sázavy,
mně vzcházející slunce vnutilo
verš Nerudy: - Buď v Čechách bílý den
    a plno růží kolem! Ustřihl jsem
dvě nejpyšnější v našem malém ráji
        a slíbil, že je za to učiním
vyvolenými mezi růžemi.
Už třetí hodinu mě spěšně míjely
roviny Čech a jižní Moravy,
rozumně klidné, prozíravě vlídné,
jaké se snadno stejně odrazí
v duších a srdcích tady narozených.
A pak to přišlo: Hustý temný les,
kam nepronikly ani šípy slunce,
a za ním příkré rokle jako zákopy
pro válku obrů, navíc nad nimi
kopce tak strmé, že se čtenář
Ludvíka Vaculíka musí ptát,
jak se tam s tou svou kozou udržel.
A ani svěží zeleň nedokáže skrýt,
že tady mohl přežít jenom kmen
sdostatek drsný, urputný a zbožný.
Prostě jen Valaši.
…

        Kdo vybral Tvoje foto nad rakev,
        musel Tě znát tak zatraceně dobře,
        až jsem si pomyslel, že jsi to byl Ty sám,
        abys měl dohled, jak se plní přání
- Až umřu, ať je to jen oznámeno,
veřejné orace si nepřeju!
        Tvůj ironicky pobavený pohled
        sledoval, jak se televize snaží
        osvěžit nudnou tryznu výlovem
        smutečních hostů, které nutila
        vyplakat svoje slzy na kameru.
        Musel ses bavit, jak tím solila
        polední polévky svých poplatníků,
k nimž podávala všechnopárty.
…

        A v kostele ses tvářil nejinak,
        když přítel, s nímž jsi pásával ty kozy,
        než se stal pastýřem oveček Páně,
        Tě při mši káral jako nemravníka
        tím horlivěji, aby mohl sdělit,
        jak hluboce ses při odchodu kál.
        A obrátiv se od oltáře k ženám,
        odsoudil přísně bezbožnice, které
        odloudí zbožným paním manžela
        tak jako jedna odloudila Tebe,
        za což se nikdy nevymodlí z hříchu.
        Ale Ty´s viděl, jak tu vedle dětí,
        které Ti porodila věrná Madla,
        společně stojí spojeny Tvým duchem
        také ty plody údajného hříchu,
        jemuž tak očividně požehnal
        sám Vševědoucí.

…

Čím je mi více let, tím častěji
        potkávám svoje dávné souputníky
        namísto ve vinárnách - u hrobů
        a je jich čím dál míň. Já nemám
        nebeskou prádelnu a čistírnu,
já si své skvrny musím vyprat sám
        a kát se mohu jen sám sobě
        ve zpovědnici svého psaní.
        Napsal jsem v mládí mnoho slov,
za něž se dodnes kaju opět slovy
         a Tobě vděčím, žes mi ukázal,
        jak přitom nesklouznout zas do opačna,
        jak zůstat svůj a přece jiný,
        když poznání převáží přesvědčení.

                 …

        Když bylo po mši, došlo na ty růže.
        Dřív, než se před kostelem seřadil
        průvod s Tvou rakví, ve které už byla
        jen pomíjivá schránka Tvého Já,
        chtěl jsem být chvilku sám s Tvým duchem.
        Napočítal jsem rovných dvě stě kroků,
        jaké bych kdysi jistě zvládl za sto,
nežli jsem dostoupal k horní zdi hřbitova
a uviděl ten obraz - celý Brumov,
otevřené a ostře nasvícené,
jeviště Tvého dětství, kam se teď
vrací jen tělo, když ten skvělý duch
zůstává s námi živými a jistě
nás přežije – tak jako Nerudův!
Do hluboké a úzké ložničky
vystlané zatím jenom bílým plátnem
jsem seslal ty dva květy ze Sázavy.
V letu se zkřížily a tak tam máš
ustláno na růžích.

Go back