Vážený pane prezidente Miloši!
Otevřený dopis spisovatele Pavla Kohouta, spoluautora Prohlášení Charty 77, k sedmému výročí první přímé volby prezidenta České republiky, kdy dal svůj hlas Miloši Zemanovi
MORD !
Pavel Kohout pro Lidové noviny
ČERVENÝ KOHOUT U KOHOUTŮ
Pro Sázavské listy Pavel Kohout
NAJDE SE SOUDCE?
Pavel Kohout pro LN
ÚTLÝ HOST NA KRUTÉ PLANETĚ
Pavel Kohout pro LN

Tým, který se nebojí! Tak zní stálé heslo důležitého pořadu Reportéři ČT.

Pro Lidové noviny spisovatel Pavel Kohout (1928?)

Ctím veřejnoprávní televizi, neboť jen ona důsledně koriguje nepravdy některých soukromých stanic, jimž vévodí celodenní „vanmenšou“ jejího majitele. ČT vychovala extraligu komentátorů plnících zadání na jedničku. A teletýdeník Reportéři patří k vizitkám. Tím víc je mi líto, že svévolně a neobratně „upravil“ minulé pondělí mé vystoupení k procesu o smrti Jana Palacha.
    Ptávám se dokumentaristů ne, kolik potřebují minut, ale vteřin. tak nelze měnit výpověď střihem. Zeptal jsem se i Reportérů. Chtěli tři čtvrti hodiny o soudním sporu s poslancem Novým, jenž nařkl pět občanů, že namluvili Palachovi existenci „studeného ohně“. Že mě pozvali před kameru oni, natočil jsem třicet minut a byl zas jednou napálen. V pořadu použili zlomek a zmařili snahu opravit legendy, jimiž událost zanesl čas.   
Ke zkreslení přispěla i trilogie Ohnivý keř, jejíž první díl byl oslnivý, druhý už lehce odlišný od průběhu událostí a poslední vymyšlený, jak jsem popsal v „Trilobitu“ pro MFDNES „O druhém upálení Jana Palacha“ z 3.3.2012.  Fiktivní příběh udatné advokátky nahradil skutečnou hlavní postavu – zbabělého atleta.
Do postřižin spadla i odpověď na dotaz, jak jsem událost vnímal tehdy a dnes. Nazývám ji dál tragicky zbytečnou. Česká společnost, morálně zdecimovaná kapitulací vůdců „Pražského jara 1968“, toho po Husovi druhého uhořelého Jana ještě velkolepě pohřbila, ale expresně opustila jeho i své ideály. Čerství psanci nepochybovali, že by se byl živý stal jedním z mluvčích svého pokolení, signatářem Charty 77 i jedním z tvůrců fungující demokracie.
Až za dvacet roků vzkřísila jeho památku nová generace, ale při padesátce zažíváme vznik podivného kultu, který gumuje selhání většiny tehdejší společnosti, jež se místodržícím Moskvy vzdala na další dvě desetiletí. A letošní mamutí vzpomínka se minula s hlavním poselstvím, když vytěsnila, že ohnivý čin znesvětila kapitulace téměř celého národa, který se psychicky zhroutil krátce po zmanipulovaném soudu s poslancem Vilémem Novým.
Ten byl v pořadu zmíněn okrajově, ač měl osudové důsledky. Natočil jsem vysvětlení, že první kolo, na němž byli jen úřední diváci, mladá soudkyně rychle odročila. Žalobci v abecedním složení student Holeček, dramatik Kohout, šachista Pachman, novinář Škutina a sportovec Zátopek - z té pětice nejradikálnější, byli obeslání za pár měsíců znovu. K našemu úžasu vpustili do soudní síně všechny západní korespondenty v Praze a světoznámý běžec doběhl, až když tentokrát zkušená soudkyně stání zahájila. Hned předstoupil a prohlásil, že on   žalobu stahuje s omluvou zasloužilému soudruhovi i celé Komunistické straně Československa, kterou nechce dál oslabovat v době pro ni tak svízelné. Nato se zmocnil jeho pravice a pumpoval s ní, až to bylo i poctěnému zřetelně trapné.
Výslechy zbylých čtyř byly formální, soud pak žaloby smetl tím, že nactiutrhání se nemohou bránit lidé, kteří svou čest dávno prohýřili. Nazítří to přinesla veškerá domácí i mnohá zahraniční média. Proto, řekl jsem Reportérům, chápu slavného Emila jako konkrétní osobu, která po mrzké dohodě s mocí odstartovala dvě desetiletí hnusné normalizace. Do stejně smutné role obsadili přátelé a dcera Jana Wericha. Když byl spatřen na vyhlášení Anticharty v Národním divadle, spustila se lavina podpisů s výmluvou – Když podepsal i on…!
Zmíněný Trilobit o Zátopkovi končil: „Nepřilepšil si. Vlastenecký záchvat ze srpna 1968 mu vynesl trvalou nedůvěru dogmatiků, takže když jedné noci v půli sedmdesátých let potkal dramatika s přáteli U zlaté konvice, na zradu nevzpomněl, ale opilecky žaloval, jak se mu odvděčuje vlast, kterou zlatými medailemi povznesl nad ostatní. Cestou domů pronesl spisovatel Alexandr Kliment slitovný výrok - Ale vždyť on má všecko v nohách…“
Nynější opulentní připomínky mě znepokojily. Hlavně kolovrátek téměř stejných projevů elity akademiků před mou fakultou; vzdor krátkosti až na rektora mdle recitovali z papíru a nedotkli se hlavního problému: že Palacha do roka a do dne zradila společnost, pro kterou se obětoval. Selhala podobně té mé v únoru 1948. Kladly se věnce jako dnes, přísahalo se jako dnes ostošest – a o pouhých osm let později podepsalo na deset tisíc českých umělců protest proti Chartě 77, kterou si ani nevymohli přečíst. A to je hanba, která se přece může opakovat! Jen jediný, student, vyslovil podstatné - Přísahu jsme nedodrželi, dluh zůstává. Působilo to, jako by sem strážci národní paměti přišli z Marsu…
Vážení reportéři, přeji jen dobré vašemu týmu, který se nikdy nelekne, jen se někdy sekne.

Go back