ÚTLÝ HOST NA KRUTÉ PLANETĚ

Pavel Kohout pro LN

Synové Alexandra Klimenta rozhodli, že se s ním rozloučí jen v kruhu rodiny. Na to má každá svaté právo a naše by nejednala jinak. Když jsem však prosil o čas, kdy, a dal slovo, že to nikomu nesdělíme, jen zapálíme svíčku a budeme na něho myslet, odmítli. Přišlo mi to, jakoby někdo přítele celoživotním spojencům odcizil. Chci nám ho alespoň připomenout!
    Alexandr, zvaný Sašeňka, vzešlý z rodu porevolučních ruských emigrantů jakožto Klimentěv, byl a zůstane jedním z nejčeštějších spisovatelů. Jeho psaní bylo křehké, nepatetické, neideologické a věčně hledající nová řešení jako on ve vlastním životě. Když jsem psal laskavou parodii na šest autorů, kteří napsali v počátku husákovské normalizace petici za propuštění politických vězňů, a plánují v té hříčce vyhození nepřátelského vlaku, odporuje Havlovi, jenž o úspěchu pochybuje, takto: 
    „Ale vyhodíme, znejmilejší, a i kdyby ne dnes, pak jindy, a nevyhodíme-li ani tehdy, vyhodí jiní, neboli, jak říkají Rusové u nás usedlí, co se nám Čechům může stát?“
    Byl mistr povídky, a geniální je ta o útlém hostu, který v hospodě, jaké v té době převládaly, žádá denně týž exotický pokrm, a když je odmítnut, poslušně sní guláš. Jednoho večera se personál ožere a rozhodne přání splnit. Líčeno je nadšení, s nímž lahůdky připravují a těší se na hostovu vděčnost. On si nazítří objedná si guláš a na tom trvá… 
Až na Hrabala, Párala, Šotolu a Fuchse odmítli v roce 1968 všichni tehdy významní čeští spisovatelé říkat okupaci bratrská pomoc a byli totálně umlčeni. Alexandr se stal jedním ze sedmi českých autorů, kteří našli dočasný přístav ve švýcarském Lucernu. Tam vyšel německy jeho skvělý román Nuda v Čechách o architektu, jenž po létech zákazu musí ve svobodě přihlížet, jak v soutěžích vítězí kolaboranti s režimem dík tomu, že dvacet let utužovali svou profesi. Popsal vlastně svůj příští osud.
    Byl téměř ve všem můj protinožec, a snad proto, z vzájemné zvědavosti a z respektu, jsme prožili desítky let vztahu bez konfliktu, ač byl i Jelenin a můj filmový dramaturg. To nevděčné povolání provozoval s takovým ohledem a s tak silnou argumentací, že soudný autor nemohl připomínky nepřijmout. Na oplátku pak zase on, třebaže přesvědčený demokrat, podepsal mně, někdejšímu komunistovi, prohlášení Charty 77. Jeho žena Jiřina to velkoryse tolerovala, přestože tušila, že si to existenčně odskáče i ona. Pobývali tenkrát na Kleti, kde se na něho tamní estébáci vrhli jako na snadnou kořist, jejich „prameny“ jim jistě prozradily, že „objekt“ je také „útlý“ muž, nepodobný známým odbojníkům. Vylámali si na něm zuby a mstili se mu za to až do konce roku 1989. Klimentovi byli dotlačeni na práh existence a svoboda pro ně přišla pozdě.
    Sovětské invazi a normalizaci se připisují jen desítky mrtvých. Nikdo  nespočítal tisíce obětí fyzického i psychického útlaku. První zemřela předčasně Jiřina. Součet ztrát začal lámat i Alexandra. Předci ho vybavili ruskou nemocí zvanou „chandra“, po našem sklíčenost, stesk. V únoru 2010, poté co při vodce psal celou noc román Úsměv alkoholika, došel z Pankráce na Železniční most a skočil do Vltavy. Integrovaný systém, vzburcovaný chodci na náplavce, zafungoval jako ve filmu, za pár minut ho ohřívali ve Všeobecné.
    S Havlem, Vaculíkem a Klímou, fotografováni přitom Oldřichem Škáchou, jsme ve Slavii škytali smíchy, když vyprávěl, jak ho namíchlo, že začal proti své vůli plavat… Netušili jsme, že se už chandry nikdy nezbaví. Stačil ještě vydat skvělou sbírku „čínských“ básní Šálek čaje v pološeru, onen román už psal v pavilonu profesora Nešpory, kam se stále vracel. Po detoxikacích tam žil vždy znovu „čistý“ pár měsíců. Nato byl propuštěn a brzy opět přijat do svého pokojíčku. Neodporoval domněnce, že jej považuje za pravý domov. Z něj nás často volal a domlouval schůzky po příštím propuštění, které pak nestačil uskutečnit. Před tou naposled domluvenou zmizel neznámo kam…
    Podle jeho zpráv měl v krabici už několik set rukopisných stránek. Pokud to nebyla fikce, spoléhám na jeho vnučky a vnuky, že se pokusí sestavit fragmenty do podoby Kafkova nedopsaného románu Amerika. Naštěstí po něm zbylo dost skvostných povídek, které budou dál vycházet k potěšení všech, které okouzli spanilá čeština. Krutá planeta zabila útlého hosta, ale jeho dílo žije!

Go back