Vážený pane prezidente Miloši!
Otevřený dopis spisovatele Pavla Kohouta, spoluautora Prohlášení Charty 77, k sedmému výročí první přímé volby prezidenta České republiky, kdy dal svůj hlas Miloši Zemanovi
MORD !
Pavel Kohout pro Lidové noviny
ČERVENÝ KOHOUT U KOHOUTŮ
Pro Sázavské listy Pavel Kohout
NAJDE SE SOUDCE?
Pavel Kohout pro LN
ÚTLÝ HOST NA KRUTÉ PLANETĚ
Pavel Kohout pro LN

POSLEDNÍ SLOVO K OLDŘICHU ŠKÁCHOVI

Byl vysoký, byl štíhlý, byl pěkný a byl věčně svobodný, náš pražský Aramis, jen místo kordu nosil a tasil fotoaparát. Když si jednou v půli sedmdesátých let fotil milicionáře nastupující večer ke cvičení do vojenského náklaďáku a zeptal se jich - Půjdete ráno makat? zbili ho tak, že vypadal jako neúspěšný včelař, rukama si totiž nechránil obličej, nýbrž leicu. V Čechách se našli jen tři stateční – „váleční zpravodajové totality“ –, Bohdan Holomíček, Ivan Kyncl a on, bez nich by zůstaly na fotomapě normalizačníchch let jen podoby násilníků a ponížených, a nikdo by už nevěděl, jak vypadali samozvanci a ztroskotanci po cestě na smetiště dějin a zpět. Bohdanovou frontou byl převážně Hrádeček, Ivan musel brzy do exilu, takže Oldřich zvaný Olda pokrýval většinu disentu. Nebýt jeho, nezrodil by se třeba nejkrásnější snímek Václava s Olgou, tančících tvář na tváři v sázavské vilce obklíčené estébáky… Po listopadu se vyrojilo mnoho dvorních fotografů Václava Havla, ale těm hrozilo leda ušlapání v davu čerstvých příznivců. Slušelo by se, kdyby vznikla prestižní cena za reportážní portréty žen a mužů své doby, a vítěz by směl rok užívat jeho přístroje, aby neosiřely a nezašly někde v muzeu. Náš Aramis měl snad všechny špatné vlastnosti nás mužů. Ale jako přítel byl věrnost sama. Ale když před dvaceti lety skončil s alkoholem, už se ho nikdy nenapil. Ale když poprvé těžce onemocněl a podstoupil mučivé operace, nikdy si nestěžoval. Ale když jsem se ho dnes před týdnem zeptal, jak se cítí, odpověděl – Nic moc. Měl při vší křehkosti sílu jako málokterý chlap. Olíku nebo Oldříšku, jak ti říkaly ženy, už čtvrtstoletí předtím, než jsem naší vídeňské přítelce Gerdě Neudeck nabídl titul „die spaete Schwester - pozdní sestra“, přišel jsi mi jako mladší bratr. Během devíti týdnů jste teď odešli oba a jsem už zase jedináček. Oldřichu Škácho, legendo fotografická i lidská, budeš mnoha lidem moc chybět. Mně zvlášť.

Go back