Z ONOHO SVĚTA II.

Zní absurdně, nazývá-li se nejsvobodnějším čas prožitý v nesvobodné zemi. Šedesátá léta dvacátého století u nás se jím jevit mohou, hluboké stopy nezaneslo zapomnění: Škvoreckého Zbabělci, Kunderův Žert, Havlova Zahradní slavnost, Vaculíkova Sekera, Formanův film Hoří, má panenko a Jasného Dobří rodáci, obrazy Mikuláše Medka, koláže Jiřího Koláře, Literární noviny, Reportér…

 

x

 

Kdo to čte nebo vidí dnes, musí žasnout, že ty svobodomyslné kreace nejen vznikly, ale byly i masově zpřístupněny v zemi, která se vzpamatovávala z politických poprav, kde dosud fungovaly trestanecké lágry a panovala cenzurou posedlá komunistická strana panáčkující na vodítku z Moskvy.

To vše zavinil historický omyl sovětského vedení. Dvacet let po válce se zadrátovaný „Tábor míru a socialismu“ propadal do nicoty. Plánované hospodářství odporující zákonům ekonomiky neumělo držet krok se světem, jemuž nasazoval ostruhy trh. Víc a víc bil do očí rozdíl životní úrovně na Východě i Západě, který už nebylo možno utajit ani omluvit frázemi. Neodvratně se blížila chvíle, kdy nespokojenost milionů překypí v revolty. Tehdy pojal kdosi v sovětském politbyru myšlenku dát zelenou experimentu, jakým se jevil být hospodářský projekt Oty Šika.

Pojem „Třetí cesta“ lákal naivní představou, že lze upadající socialismus dynamizovat převzetím úspěšných metod z kapitalismu. Lidový vtip to vystihl návrhem, aby české taxíky po vzoru slavných londýnských jezdily i u nás vlevo. Nadaní ekonomové však měli částečný úspěch, když provedli v zastaralých metodách korektury, které bylo ještě možno označit za socialistické, pročež nenarazily na odpor domácí vlády a dostalo se jim potlesku i z Moskvy. Tam se zrodil nápad, že Československu budou povoleny otěže, a úspěšný model poslouží celému „Táboru“, především SSSR, který upevní nárok na vedoucí roli.

Šik a jeho lidé brzy narazili na překážku, která úspěch vylučovala: potvrdili si praxí, co už tušili: že má-li ekonomika kdekoli fungovat, potřebuje příslušnou míru svobody. To vědomí se z kruhu odborníků šířilo na všechna pracoviště země. Oslovilo hlavně statisíce komunistů, kteří se těžce vzpamatovávali z poznání, že jejich poválečný sen se proměnil v noční můru a oni se stali spolčenci zločinců. Jako když se po operaci vrací do předtím podvázaného místa krev, začala potřeba reformy okysličovat stranický aparát od základních organizací až po vrcholné orgány. Rozhodující bylo, že ta naděje osmělila nekomunistickou většinu společnosti, dosud svazovanou rezignací a strachem. Tehdy začala ta žeň uměleckých děl, která bourala dogmata i klišé a posunovala myšlení celé společnosti. Surová okupace, k níž si Sověti v srpnu 1968 alibisticky přibrali další „bratrské země“, ten vzmach na dvacet let zničila, ale nevymazala z paměti svědků ani z dějin lidstva.

 

x

 

O půl století později, už pětadvacet let v demokratické zemi a v tržním hospodářství, zjišťují zadní voje mé generace, jimž se podařilo projít minovým polem života k dnešku, že předvoj vnuků, kteří do svých bojů vyrážejí, to vše buď neví nebo nechápe nebo vědět ani nechce, takže opakování katastrof dvacátého století je předprogramováno.

Od nepaměti byly zdrojem informací pro nové generace ty předchozí, zejména rodina. Co ale chtít od mnoha otců, kteří se na příčinách nesvobody všeho druhu podíleli natolik, že poskytují potomkům svědectví zkreslená, aby neztratili před dětmi tvář? Od 6.prosince 1774, kdy Marie Terezie dekretem Allgemeine Schulordnung uzákonila sen Jana Amose Komenského, se stala studnicí pravdy škola. Co však chtít od mnoha pedagogů, kterým vrchnosti opakovaně měnily osnovy tak, že vtloukali svěřencům do hlav lži, a teď se mlžením snaží neztratit tvář před žáky? Dík VŘSR (Velké Řetězové Softwarové Revoluci) si ve svobodných zemích může každý sám najít vše na netu. Jak ovšem chtít od sebe geniálnějšího robota, aby ze změti názorů odstranil „spam“ a ukázal hledačům pravdy cesty k té nejpravděpodobnější? 

Se zbylými vrstevníky zažívám další modelovou situaci, která se od předchozích liší jen jazykem, kostýmy a kulisami. Pouze zatemňovači faktů, ať placení nebo zaslepení, považují za scestné srovnávat metody násilí užité proti národům Evropy v roce 1938 (Mnichov), 1968 (Pražské jaro) a 2014 (Krym, Ukrajina). Ani zdůvodnění, kterými se různí násilníci ospravedlňují, se moc nemění. Podobnosti ochrany sudetských Němců před Čechy a ochrany krymských Rusů před Ukrajinci jsou nepřehlédnutelné, třebaže je motivovaly dvě ideologie zdánlivě nesmiřitelné, ale ve skutečnosti stejně perverzní. Mezi zlem a zlem není výběr, i když se snaží být tak různá jako se na první pohled jeví Hitler a Stalin.

 

x

 

Ale jak tuhle poznanou pravdu dát další generaci, když právě osobní zkušenost je nepřenosná? Ze tří zmíněných zdrojů informací jsou dva neovlivnitelné: rodina a média. Zato zbývající, jemuž je ze zákona vystaven každý občan ve školním věku, je nástrojem státu. Jsou to pouze učitelé, kdo je s to vybavit žáky všech stupňů základní orientací, aby se uměli vyhnout nástrahám rasismu, nacionalismu i populismu, a včas rozpoznali nebezpečí nové totality i nenahraditelnost demokracie.

Stát, jenž chce zajistit právní řád, platí soudce tak, aby je nelákala korupce. Stát, jenž chce zaručit pořádek, platí policisty tak, aby jim nestálo zato brát úplatky. Stát, jenž chce bránit škodám, nešetří na hasičích. Stát, jenž chce chránit mír, neškudlí na armádě. A stát, který chce vychovat potomky, aby si uměli vážit vždy ohrožených svobod, má pořádně zhodnotit poslání učitele. 

Tyto řádky vzdávají čest oněm, kteří ačkoli jsou oceňování hůř než soudci, policisté, hasiči a vojáci, přesto s přesvědčením vychovávají své svěřence tak, aby jako voliči a občané nikdy nevydali svobodu barbarům.