Kdo už z lidí vnímá vzduch? Kdo na to má myšlenky a čas? Nejspíš jen ten, jemuž kdosi hodí přes hlavu pytel z plastiku a u krku jej utáhne, pozná už za pár vteřin, že vzduch byl to základní, co chtělo jeho tělo. - A kdo už u nás dnes vnímá čtvrtstoletí trvající svobodu? Nejspíš jen ti, kdo už zažili její ztrátu a poznali, že svoboda byla to zásadní, co potřebovala jejich duše.

Žijící devadesátníci dosud cítí zoufalou bezmoc, s jakou 15. března 1939 přihlíželi vstupu německých okupantů do naší vlasti. Československo bylo přitom suverénním státem, po jakém stále volají protivníci Evropské unie, mělo silná opevnění, výtečné zbraně a skvělou armádu. Za obou mobilizací v roce 1938 se stavy naplnily během noci, hlásily se i ženy, snad všichni muži chtěli bojovat, a když museli po Mnichovu opustit svá stanoviště, mnozí plakali a někteří si z beznaděje vzali život

    Šedesátníci mají v paměti bezmocné zoufalství, s jakým 21. března 1968 přihlíželi okupaci naší vlasti vojsky pěti zemí. Československo bylo přitom řádným členem údajně jen obranného společenství zvaného Varšavský pakt a přepadly je armády, které si říkaly bratrské. Téměř devadesát procent obyvatel vyšlo do ulic, což vyvrátilo lživé tvrzení, že o pomoc volal lid, a odhalilo pravý, útočný smysl paktu. Když vedení státu potupně kapitulovalo, plakal snad jen Alexandr Dubček. Zrazený lid se chtě nechtě poddal tupé normalizaci.

Když začali vnímat život dnešní třicátníci, nad jejich kočárky rodiče a prarodiče mocně zvonili klíči většinou proto, aby přehlušili výčitky svědomí, že se tolik let dali výhrůžkami strašit a výhodami uplácet režimem tak nahlodaným, až se náhle sesypal jak domek z karet. A jelikož ten problém - neboť se táhl už od válečného Protektorátu, kdy se mnozí rodáci činili pro Říši víc, než bylo nezbytně nutné – měly mezigeneračně všechny společenské vrstvy od politiků přes učitele či lékaře a soudce až po umělce a šoubyznys, vznikla kolektivní lež jako věž.

Zrodilo se slavné tvrzení, že odpůrci režimu, kteří mu vzdorovali desítky let, byli pomatenci, protože jen kazili odboj většiny společnosti, po celá ta léta mlčící tak úporně, až totalitu umlčela. To učení kázané druhým prezidentem České republiky aktivizovalo osudný omyl prvního prezidenta, jenž z obavy, že by sametový převrat byl potřísněn krví, odmítl postavit komunistickou stranu mimo zákon a zbavil tím výčitek svědomí každého z jejích pomahačů.

    Německo, které se před půl stoletím brodilo masově prolévanou krví, se samo se sebou vyrovnalo přímo čítankově a vytvořilo demokracii v myslitelně fungující podobě. Samo nošení hákového kříže a zvednutá pravice jsou činy nejen trestné, ale i trestané. U nás hajlují politicky negramotní výrostci před očima vrstevníků v uniformách, kteří jim zčásti fandí. Předchozí německý prezident odstoupil při pouhém podezření, aby mohl být souzen a rehabilitován. Český hejtman přistižený s lupem v ruce se stále nafukuje na svobodě jako mučedník, moravský hejtman, přistižený už při řadě lží, nerušeně kandiduje dál a žaluje na politickou objednávku, policejní složky neválčí s gaunery, ale spolu, parlamentní straničky - jinak se jim říkat nedá! - prospívají hlavně svým členům a poslancům kupovaným lobbisty. Kdo z mladých, kdo ze slušných občanů vůbec může mít k takovému státu vřelý vztah, natož úctu?

Na netu mi připlul pořad mapující evropský kontinent od starověku do dneška zhruba za tři minuty. V setinách vteřiny se zběsile řítí rok za rokem a týmž tempem se v barvách rodí, rostou a zas mizí napřed kmenové a pak státní útvary, z trpaslíků bubří obři, které vzápětí vymažou stejně pomíjivé barvy nástupců, ta mapa kolotá a klokotá jako vroucí masa, až se prudce zastaví v roce 2016. Zastaví, ale neztuhne, protože její žhavé jádro vyhasne teprve s planetou.

    Léta Páně 1989, v euforii nad pádem totalitního režimu, jako by politici i občané nabyli dojmu, že pravda konečně zvítězila a trysk dějin se proto zastavil. Tak se to odráží v důležitých rozhodnutích týkajících se bezpečnosti státu. Filosofie sametu se neslučovala třeba s tradičně silným zbrojním průmyslem, byl tedy v duchu pacifistického hesla – Překováme meče v pluhy! oslaben tak, že trh nadšeně převzaly jiné státy Unie. Samo slovo armáda se zdálo tak neslušným, že byla zrušena i základní vojenská služba. NATO bylo po našem vstupu chápáno jako dostačující záruka ochrany a současně - typicky česká „malá domů“ - jako narušitel naší suverenity, jenž nás chce ohrozit radarem…

Nejen Izrael a Švýcarsko, které výzbroj nutnou k obraně jejich teritoria ponechávají i záložníkům doma ve skříni, ale i neutrální Rakousko nedávno z vůle většiny voličů odmítlo základní službu zrušit. Kdyby Česká republika suverénně vystoupila z NATO a následně jí hrozila okupace - nejspíš zase z východu, jen snad pro změnu hybridní -, nedovedu si při současném stavu armády i společnosti představit, že by statisíce občanů jako v roce 1938 volaly na náměstích – Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!, nebo že by jako v roce 1968 lidské moře blokovalo zelené mužíky v oprávněné důvěře, že vedení země půjde cestou cti. Bojím se, že by dnešní Čechy stihl spíš osud Tatarů, už po druhé vyháněných z jejich pravlasti Krymu!

Znovuzavedení branné povinnosti – ovšemže jen několikaměsíční, ale zato i pro mladé ženy - se jeví být jedinou pojistkou, že v roce dejme tomu 2033 uživatelé internetu Českou republiku i celou Unii na té mapě ještě najdou…

    Dotazován v cizině, co se mi vlastně doma líbí, odpovídám, že demokracie. Skoro půl století Češi pábili, co všecko by dokázali, kdyby jim v tom nebránili komunisti a Sověti. Teď už čtvrt století svobodně poznávají, jací opravdu jsou a co skutečně svedou – a je toho dost: stále sílící hospodářství, vysoká zaměstnanost, nebývalá životní úroveň, slušné zdravotnictví, velká kultura. Takže předpoklady, aby se konečně začala rodit i slušná politika, považující za svou prioritu ubránit společně s ostatními státy Evropy životodárný vzduch svobody.

Go back