Televize Barrandov vysílala upoutávky na ten pořad celý týden před ním. Název „To byl váš rok 1977“ sliboval, že si připomeneme, co jsme nestačili, když jsme onen čas, snad nejdůležitější v našich životech, prožívali. Ve středu 16. března večer jsme zasedli před obrazovku. Když jsme po dvou hodinách vstali, věděli jsme, že „tato země není pro starý“.

Moderací pověřený Vladimír Štancl měl, jak prozradila Wikipedie, v té době 17 let, stejně jako já 1945 po válce, kdy mě k dobrovolným šichtám v kladenských dolech vedla víra, že se stihnu opalovat v nezapadajícím slunci stalinského komunismu. Nemohu ho soudit, že on měl v roce 1977 vidinu úspěšného umělce, která mu slibovala příjemnější přežití duchamorné husákovské normalizace, čemuž napovídá přijaté jméno Michal David. Teď připomněl, co nejvíc obdivoval on a s ním většina vrstevníků: kalhoty zvonáče, tuzexové džíny mrkváče, skupinu Bee Gees, Hanku Zagorovou, začátky Star Wars, vzlet Concordu, smrt Elvise Presleye, Jižní město jako první sídliště s wécé v bytě, film Co takhle dát si špenát, hit We are the champions...
    V televizním studiu se jako v zmenšeném ´kotli´ z velkých produkcí mačkal zástup dorostenců. Kamera zabírala tváře, do nichž život nestačil zapsat o moc víc, než otřesy puberty. Náctiletí nadšeně tleskali vizitkám z doby na pohled i poslech lákavějši, než je dnešní, takže v ní musela být radost žít. V tom je účinkující utvrzovali, osvěžujíce nostalgii po starých dobrých časech veselými historkami, podobnými těm z vojny a z natáčení.

x x x

A to byl náš rok 1977 (výběr z ledna): Čtvrtek 6.1. Při odvozu Prohlášení Charty s 242 podpisy do parlamentu zadrženi estébáky Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský... Pondělí 10.1. Plošné zatýkání signatářů, Jelena Mašínová brutálně unesena přímo pod našimi okny, i já končím na pár hodin v Ruzyni... Úterý 11.1. Vezu zraněnou Jelenu na kliniku, zastaveni policisty se zamykáme v autě, troubím SOS, civilista nás ohrožuje pistolí, pak tyčí vymlátí klakson; znovu do Ruzyně... Středa 12.1. Montéři odnášejí náš telefon, pošta přináší zprávu, že nám bude vzat hradčanský byt... Pátek 21.1. Policie odebírá řidičáky, techničáky i občanky, k výslechům chodíme jako do školy, neboť odmítáme vypovídat v roli kriminálníků. Sobota 22.1. Televize vysílá hodinový pořad o nepřátelské činnosti Pavla Kohouta, uvádí přesnou adresu... Čtvrtek 27.1. Ve dvou dnech na ni došlo 128 anonymních dopisů. Ukázka: „Jste největší kurva posraná pod sluncem, podpis není třeba, podepíšu se přímo na Tvém zhovadilém těle vlastnoručně“... Pátek 28.1. Tisíc nejznámějších umělců vyslechlo v Národním divadle řeč herečky Švorcové o „samozvancích a ztroskotancích“, pak všichni podepíšou jejich odsudek a schválí politiku Komunistické strany Československa, což dějiny nazvou Antichartou. Neozve se jediný výkřik nesouhlasu, který by povzbudit nesmělé! Za týden vyzve v Divadle hudby k témuž hvězdy normalizačního šoubyznisu Karel Gott... Rudé právo přináší denně další podpisy, bude jich na deset tisíc; v zemi nepodepsalo asi dvacet statečných...
    Dnes je zřejmé, že to masové selhání domácí inteligence – text Charty 77, který proto nikdo nesměl znát, žádal jen dodržení občanských a lidských práv, jež parlament po podpisu dohody z Helsink uzákonil – pomohlo prodloužit uhnívání režimu o dvanáct let. Škody na charakteru společnosti se jeví jako dlouhodobé, důkazy podávají běžně jak politici, tak občanstvo na sítích, jímž by líp slušel název „asociální“.
    Diář zaznamenává celý rok podobné zprávy, vyniká z nich smrt jednoho z prvních mluvčích Charty pana profesora Patočky po úmorném výslechu. Silvestrovský zápis uzavírají slova souznící s názvem barrandovské estrády: „To byl rok...!“                                                                                                                                             x x x

Tvůrci i redaktoři pořadu „To byl váš rok 1977“ jako by vystoupili z knihy, kterou zřejmě neznají podobně jako dobu, jíž okouzlovali pozvané ´mladočechy´. V románu Georga Orwella „1984“, sugestivně zobrazujícím fungování totality, vyniká   činnost opravovatelů minulosti. Aby nemátla mysl nových pokolení ani v archivech, jsou i ve starých novinách ´závadové´ články přepisovány podle měnících se potřeb režimu; původní texty odstraňuje ´paměťová díra´.
    Bylo by nespravedlivé vinit z falšování historie jednu soukromou televizi a jednoho pobavovatele, když se na vzniku paměťové superdíry podílí tolik činitelů. Lze ještě pochopit rodiče, kteří podepsali Antichartu, aby jejich potomci nezůstali u lopaty, že se jim tím dnes nechlubí. Lze pochopit i filmaře Jiřího Menzela, že podpis hájí zájmem diváků, které chtěl v hnusné době obšťastnit svým uměním. A je-li teď Gott obecně zván Mistrem, je mu zatěžko přiznat, že i jeho portrét byl účelově opraven. Co pochopit se však duše pamětníká vzpírá, je mizerná role, jakou v tom opravářství dějin hraje demokratický stát!
    Je to jeho školství, které zanedbává nejzávažnější úkol, totiž poučit mláďata spíš než - při vší úctě! - o mléku a strdí praotce Čecha či o božích bojovnících hlavně o tom, jakou bezprostřední minulost má doba, do níž vstupují, jaká horká témata dědí, jací džinové puštění z lahví předky je ohrožují. Paní a páni ředitelky/lé a učitelé/lky základních škol i gymnázií, učiňte pilířem výuky stoleté výročí Československa a návazně čtvrtstoletí České republiky, jak nejobjektivněji to svedete.
    A je to Česká televize, jež by měla bez ohledu na divácké kvóty přepustit bujení bezduchých seriálů soukromým stanicím a rozpoutat ofenzivu hraných filmů, jaké by dramaticky znásobily účinek skvělé řady „Historie.cz“. Diváci seriálových tasemnic sotva podrží přes tři epizody v paměti plytký příběh, natož nulové poselství. Kosatíkovo & Sedláčkovo České století nebo Šaškův & Polesného Zločin v Polné z ní jen tak nevymizí! Páni šéfové Petře Dvořáku & Milane Fridrichu & Jene Maxo, pomozte dokázat, že tato země není pro blbé!!

Go back